Tři a půl poznámky: k tématům masových atraktorů, k Temnému archetypu „Sexus Nexus Misantrop“(1), k novým formám geneze mytologie pro nejmenší - i se svými (nejen genderovými) kýči a klišé -(2) až k ukázce možného apokalyptického vyústění přehnaného sociálního darwinismu, paralelně s nástupem nových filmů o "rychlých zombies"(3). Půlpoznámka na závěr: hudební rituální kulisa k oživení "Fake Deamona"(1/2).
1) Generace X a masové atraktory
Poslední týden před vánocemi se před urbanšamankou rozevřely skleněné dveře hračkářství Sparky´s, kde se jí naskytl pohled jako ze snímku „Stalingrad“. (Technická poznámka č.1: jednou z podstat informační magie je neustálé srovnávání prožívané zkušenosti s netříděnou základnou „astrálních“ zkušeností, tedy i těch zprostředkovaných filmem či knižně.) Scéna zobrazovala pomalu se sunoucí dav, hlava poklimbávající na hlavě, jak vojáci spící za stoje v životodárné děloze opuštěné zemljanky, což také představuje jednu z nejsilnějších a nejdojemnějších scén filmu „Stalingrad“ – a nejsilnějším společným poznáním z obou „front“ je bolestné uvědomění si, že dovnitř se už nevejde ani noha, takže člověk/urbanšaman/voják udělá nejlépe, když zahájí ústupný manévr.
(Btw: jeden z důvodů, proč tak rádi dospělí nakupují hračky je ten, aby si pak s nimi mohli bez ztráty na sebehodnocení beztrestně hrát, pod záštitou činnosti, během níž úspěšně či s menším úspěchem předstírají, že se věnují svým dětem - ale o malých rytířích na koni, vojáčcích a miniaturní vojenské technice na dálkové ovládání podrobněji až jindy.)
Jsem rozenou členkou tzv. „generace X“, dítě ze silných sedmdesátých ročníků. Už od raného věku mi bylo dáno pomocí mnohých mikrotraumat pochopit podstatu života v širším kolektivu, který sice zajišťuje standardní potřeby, ale nadstandard je rozdělován pomocí jisté hierarchické optiky, protěžování „oblíbenců“. Z jiného konce, zdroje zvláštních pozorností jsou omezeny a jednotliví žadatelé se často ocitnou v převisu. Konkurence. Člověk člověku vlkem. Pokud máte také to štěstí, získali jste řadu cenných tréninkových zkušeností už v dětství, přímo z mateřské školky či z tepla rodného hnízda.
- Taky jste alespoň jednou dostali na kreslení balíček pastelek, kde chyběly ty nejdůležitější barvy?
- Také jste trpělivě čekali, až paní učitelka rozdá lopatičky na písek (Děcka, netlačte se!), jejichž zásoba těsně před Vámi došla? (A máte to! Kdybyste to neztratili a nezničili, tak by se dostalo na všechny!)
A spousta dalších zážitků, od plastelíny až po studijní nebo pracovní příležitosti. To je život, zákon města a pokud zrovna nemáte k dispozici „tlačenku“, zbývá už jenom magie, jako ten nejlepší zdroj, jak si v rámci životní konkurence alespoň trochu přilepšit život. A nenechat se oblbnout mazánky, kteří magii připisují kde co, jenom aby byli zajímaví, ale ve skutečnosti nikdy žádnou magii ani nepotřebovali. Prostě vtip spočívá v tom to nevzdat, učit se, ale neadorovat prázdné ikony, které z člověka dělají blba, součást masomlýnku a pěšáky na odstřel. Vykonstruovali jsme problém, který naše intuitivní vědomí (tělo) vnímá automaticky. Všudypřítomné obklopení člověka ve městě druhými lidmi, s nimiž je nucen se dělit o prostor, někdy i docela malý: hromadná doprava, výtahy, návaly na různých kulturních akcích, v restauracích apod.
Jedním z nejdůležitějších městských pravidel je znalost „atraktorů“, proto je důležité si pro ně vypěstovat jakýsi „cit“, schopnost vjemu. Atraktory jsou vzorce, které mají v chaotickém pohybu vyšší přitažlivost, větší náboj atraktivity a tudíž přitahují pozornost a usměrňují "pohyb" většího množství jedinců ve svém okolí. Bez ohledu na konkrétní hodnocení jednotlivce se některé stavy, skutečnosti, věci a jevy považují majoritní většinou za výhodnější než jiné a tudíž jsou předmětem snahy k jejich získání a vlastnění. Kdo dokáže předvídat a vidět před sebou atraktory, ten také ví, kam se bude stádo ubírat. A také si brzo naučí vybírat jiné zdroje, alternativy osobního rozvoje, poněvadž kde není dost pro všechny a je nutno tlačit se společně s davem, je lepší objevovat méně přeplněné atraktory, jiné cesty k cíli a vlastní studny. Tomu se říká cesta osamělého bojovníka, aktivní filosofie urbanšamana, která může pomoct. Musíme si nalézt svou vlastní "dělohu", ve které není tak narváno.
Další pomůckou k tomu, jak vyvolat tento stav vědomí se mohou stát následující tři cvičení.
První cvičení: hra na hrubou neznalost atraktorů nebo synchronicity za účelem jejich zjevnějšího odhalení.
Jedná se o dosažení cíle za pomoci negativní techniky. Naučte se neuhýbat a budete překvapeni, jaké míře nátlaku zvenčí běžně čelíte! Kdo všechno má zájem na tom, aby se mu člověk přizpůsobil a podřídil! A přitom Vám nehrozí bezprostřední destrukce, když se nepodvolíte. Obcházíte-li kaluž a ten proti Vám se rozhodne pro stejnou cestu, neuhýbejte na méně výhodnější stranu. Motejte se v dopravních prostředcích, hledejte pro sebe tu nejlepší cestu a pozorujte, jak konfliktní při tom dokážete být a s jakými výsledky. Umíte předvídat? Víte, co se stane? A máte nervy na to nadechnout se zhluboka a jít do konfliktu? Toto cvičení berte vážně a zaznamenávejte si výsledky, i ty sebenepatrnější, reakce Vašeho okolí i způsob, jakým dávají najevo své postoje. Nezměnilo se nic? Buďto to neděláte pořádně, nebo jste si moc nebrali servítky už před tím. Změnilo se hodně? To je dobře. Pokud chcete praktikovat i mimo ulici, pořiďte si literaturu o „řeči těla“, jejíž pravidla se snažte porušovat. Podobně jako Truman v „Truman show“, unikněte ze zlaté klícky reality show kolem Vás. Režisér bude mít dneska prostě smůlu.
Druhé cvičení: výběr alternativní gnóse, akcelerace vlastního pohybu pomocí vstupu do jedoucího vlaku .
Seznamte se s nějakým kulturním hnutím, které jde proti proudu. Pokud možno si vyberte nějaké méně známé, např. „Residents“ jsou dnes již známým fenoménem, vy si ale vyberte například „Negativland“ – antikomerčně zaměřenou uměleckou skupinu, která vešla v širší známost především díky svému konfliktu s popovými komerčními giganty U2. Ideologii zvolených exotů absorbujte a po určitou dobu vnímejte jako svůj vlastní řídící prvek.
Obě dvě cvičení praktikujte až ad. absurdum, teprve až k momentu, kdy nabýváte silného odcizení a získáte pocit, že jste sektou sama pro sebe. Mějte to pod kontrolou! Vyvarujte se sice masových atraktorů, ale když už vstupujete do jejich vod, mějte na paměti svůj cíl, jako misi, kterou je potřeba splnit.
Cvičení číslo 3: Temný charakter jako „Sexus Nexus“ i sociální misantrop (sexus = pohlavní pud, nexus = spojení).
V dnešní době se člověk může dočíst spoustu naprostých blábolů o temném charakteru, jakožto o bizarně pokřivené sado-masochistické postavičce, točící se na řetězu vášní a tužeb a toužící ke svému pohlaví připoutat to, díky čemuž ono pak stoprocentně stojí/vlhne. Kašlete na tyto směšné žvásty. Ad. Sexus Nexus: stokrát lepší - než narcisistně superexoticky pojatý sex, za atmosféry kožených doplňků a chřestících řetězů - je dobře se pomilovat. Silný a hluboký prožitek, který v sobě nese nádech věčnosti.
Ano, temný charakter je misantrop, který si jde za svým. Zbytečně neubližuje ani nezabíjí, nevrtá do věcí, po kterých je mu houby. Nekompenzuje si na druhých svou malost, poněvadž nedopustí, aby se stal malým. Ví, že veškeré podtrhy na lidi, které si pouští k tělu, by se mu nevyplatily a proto s nimi raději jedná na rovinu. Například taková myšlenka povolávat nějakého démona do sexuální partnerky či partnera je mu tedy přirozeně cizí, stejně jako svazování a připoutávání si k sobě tzv. kouzly lásky. Podle rytířského pravidla: Každému, čeho je hoden. Má svou vlastní etiku, pokud se člověk k někomu po delší dobu zle chová, může se mu to také pěkně nevyplatit.
Další potlačené problémy vznikají především z nedostatku odvahy udělat věci na správném místě, následkem čehož začíná mysl hrát různé lži a straní jim před krutou pravdou. Člověk se pak raději zabývá zbytečnostmi, namísto aby řešil to, co je třeba. Se zodpovědností sama k sobě, což rozhodně nepředstavuje totéž jako nezodpovědnost.
Temný charakter tedy řeší problémy tam, kde vznikají, tím pádem je nepřenáší do jiných vztahů a situací. Nepěstuje si zlé myšlenky, kolovrátky sebenasírání se svými vlastními traumaty a honění „bychů“ - pramenící z neschopnosti kdysi v minulosti se náležitě vyhranit, ukázat si, co se mu líbí a co mu vadí a říct své „ne“ - tedy ve všech případech neschopnost adekvátně reagovat, komunikovat a řešit problémy. Temný charakter se nadechne a jde do toho, i když ho za to zprvu zrovna v jeho okolí nemilují. Klidně, chladně, bez zbytečných emocí a divadýlka udělá, co je potřeba. V tom spočívá tento druh luciferské Temnoty, konat činy, odvažovat se k akcím či reakcím, které ve své době nepatří zrovna k populárním, mohou-li být vůbec kdy některými dotčenými bytostmi pochopeny. Za sebou však tato Temnota skrývá Světlo, poněvadž pomáhá napřimovat pokřivené cesty. Ze své osobní zkušenosti, za dobu, po kterou praktikuji výše zmíněnou „saturnskou chirurgii“, tedy cca 5 let, mohu potvrdit, že jsem zaznamenala i jisté narovnání „křiváckého“ myšlení lidí kolem mne, se kterými se musím stýkat. A to i přesto, že nekompromisně zastávám některé názory, s nimiž oni hluboce nesouhlasí.
Malá rada závěrem: Abyste se v hodnocení sebe, druhých či během hledání inspirace nenechali zmást povrchními extravagancemi, snažte se věci a osoby posuzovat podle toho, zda o něco jde a nebo ne, jestli tady skutečně o něco běží, existují-li hráči a s jakým cílem hrají hru a jestli mají adekvátní protihráče, soupeře. Cui bono? Vždy je mnohem snadnější odvázat se a předvádět se před partou přátel, anonymně na internetu než v prostředí, kde je v sázce holá existenční podstata. Nenabádám k bezhlavému riskování, spíše ke střízlivému odhalení psů, kteří štěkají, až už je zloděj za kopcem. Poslední ze cvičení rovněž pomáhá člověku pochopit kým skutečně je, i se svým přesahem do mikrosociální sítě.
2) Urban-mytologie pro nejmenší
Každá změna v kolektivním vědomí a nevědomí vyžaduje svou mytologii, své vlastní pohádky, mapy, které odrážejí vnitřní cítění současné společnosti prostřednictvím jejich tvůrců a úhlů, ze kterých svůj postřeh přinášejí. V současné době ještě pořád spousta psychoanalytiků připouští, že moderním pohádkám prostě nerozumí a uchylují se zpátky k červené Karkulce. Pokusme se tedy načrtnout klíč k pochopení moderní mytologie současných pohádek:
Nebude řeč o konstantní oblibě alternativních japonských animé, jako spíše o místy trochu kýčovitější masové produkci, která plní kina a dvd-půjčovny.
Hlavními hrdiny moderních pohádek z kreslířských dílen Walta Disneyho a počítačů Pixaru se stávají personifikovaná zvířátka: lesní zvěř, zvířata domácí, krysy, mravenci a jiná havěť, obývající člověkem zapomenuté koutky měst. (MraveneCZ, Život švába, Šarlotina pavučinka, Rattatoulie, Spláchnutej, Škaredé kačátko a já, Za plotem, Garfield šokuje.) Všimli jste si, jak zvířátka připravují děti na všudypřítomné obtíže, učí je, jak se nenechat přejet koly auta nebo autobusu, jak přežít cestu kanálem a neutopit se, jak se vypořádat se zlými psy nebo jak si osvojit řízení automobilu a pomoci tak svým zvířecím (rozuměj nedospělým tedy ne-lidským) přátelům? A v neposlední řadě také, jak si to vyřídit s nepohodlnými lidmi.
K tradičním „hodným“ zvířátkům přibývají optikou příběhu vidění „kladní“ hrdinové z rasy krysí, švábí či mravenčí, čili dříve odvrhovaná či opomíjená strana. Odráží se zde vliv antidiskriminační kampaně? Ale tak okatý průnik symboliky...
Oblíbený model je ústřední postava v trablích, většinou smolař, outsider. Účelem a výsledným produktem tohoto dramatu je až šablonovitě aplikované prozření, nalezení Thelémy, svého sebeuplatnění. Máme-li trochu štěstí, jsou gagy použité v pohádkách alespoň trochu slušné. Ad. dramata, ze kterých se mohou malí šamani poučit: zvířátka stěhují svou kolonii, musí se naučit ovládat dopravní prostředky a různé stroje. Poselství: nebojte se techniky. Zvířátka trpí lidskými nemocemi z lidské stravy, poselství: držte se dál od kávy, přeslazených nebo přesolených cukrovinek či hranolek, mohou mít pro váš mravencosviští bioživůtek neblahé následky. Což je urban-rada přímo aktuální, vzhledem k soudobým trendům.
Dalším rysem je boj proti představiteli negativnímu charakteru, který má lepší prostředky nebo postavení, než hlavní hrdina, ale využívá je necitelně. Rozhodně neplatí, že moudřejší ustoupí, jak nás za dob dětství odbývali dospělí a dávali nám lehkomyslné rady naprosto k ničemu. Čili tohle tady bylo vždy. Pokud po tobě někdo jde, měl bys aktivovat veškeré své síly a vyburcovat maximálně svůj intelekt, abys s ním dokázal patřičně zatočit!
A co puberta a hledání protějšku? I téhle parkety, obývané dříve Princi a Princeznami, se zmocnili naši zdatní prasáci, krysáci, kachňáci, mončišáci a všechna ta havěť. Z genderového hlediska se vytváří klišé, poněvadž příběh bývá vyprávěn převážně mutujícím hlasem dospívajícího mládence, který usiluje o žádoucí, překrásnou a většinou i chytrou hlavní hrdinku. Nejčastějším důvodem, proč s ním ona ztrácí čas, je především jistá dávka mateřského soucitu, který v oné jinak dokonale nafoukané a sebevědomé „cool girl“ hrdina vyvolává, takže se často ocitáme v převrácené verzi Pygmalionu. Spoluutvářený charakter se pochopitelně v posledním momentě únosnosti cizích pravidel vzbouří, vyrukuje s touhou udělat věci po svém a změnit „tradici“, což se nakonec může ukázat i přínosem (pokud se jedná o osobnost, která se skutečně s onou praktickou verzí tradice seznámila, zachovala si pohled z venčí a byla tak schopna zkombinovat naučené s intuitivním a kreativně zvládnout situaci).
Pro ženskou polovičku přináší příběh ovšem nepříjemný imprinting povinností Ariadny, neřku-li rovnou Arachné: o svůj protějšek se musí postarat, vychovat si jej ku větší užitečnosti a praktičnosti, provést ho zdárně labyrintem, ačkoliv zosnování toho všeho bude zpravidla následně odsunuto na druhou kolej a pozornosti se v budoucnu bude těšit erbovní výšivka toho, který ehm... no... píchá... To ovšem pohádka řeší pohádkově: bude-li to ten pravý, pečlivě vychovaný férový charakter, vytáhne hrdinku sebou na piedestal a bude schopen veřejně přiznat i její podíl na společném blahodárném díle. Blablabla...
Na jednu stranu sice odplivuji fuj, poněvadž v režimu negativních zvratů reality zde následným postupem vidím potencionální manipulátorky se sexem, jejichž jedinou devizou je duševní a nejlépe i fyzická frigidita, anebo lze popřát pevné nervy zamilovaným naivkám při čekání na nějaký vděk, pramenící z chatrných společenských smluv. Co když vytoužená odplata dobrem za dobro a pomocná ruka v hodině potřeby nepřijde? Přes tato všechna zatajená životní úskalí, která se neřeší - na druhé straně mi tyto moderní pohádky připadají jako souhrn mnohem užitečnějších rad a vzorců do života, než ty, které dávají submisivní nány jako „Pyšná princezna“ nebo Nastěnka.
Existují však určité hranice, které přetrvávají, jedná-li se o témata obtížné vysvětlitelné dospělému, natož dítěti: nenalezneme tedy broučí "gay" párek ( cenzurou prošli i Teletubies), nebo jsou skutečně řídké nekamuflované momenty, kdy se zvířátka naučí používat kámen, aby rozbila výlohu obchodního domu - což by zpochybnilo řadu nejistých dalších hodnot.
3) Apokalypsa sociálního darwinismu
Všímáte si, kolik se v poslední době objevilo snímků o „oživlých mrtvých“? Ale mnohem zajímavějším fenoménem mi připadá jejich evoluce, kdy se z pomalých až (důchodcovských) nemotorů vyvinuli v rychlé a krvelačné bestie, které si jdou za svým? Samozřejmě to má své vysvětlení, noví draví mrtví jsou dílem zmutovaných virů, s nimiž si lidstvo s neopatrností jemu vlastní pohrávalo. Ukázkou, mluvící za všechny může být jeden z novějších snímků, I Am Legend s Willem Smithem v hlavní roli, i když se zde v pravém slova smyslu nejedná o mrtvé. Ačkoliv vypadají úplně jako oživlé mrtvoly (srovnatelné s filmem 28 dní poté), ve skutečnosti jsou "nakažení", tedy nemocní. Zkusme však na problém nahédnout z odlišného úhlu. Naši agresivní „mrtví“, jdoucí si za svým, mohou představovat naše neméně agresivní spoluobčany, kteří se zhlédli ve vidině naprostého sociálního darwinismu. Orientace na „žádné závazky“, „žádné povinnosti“, jenom samé výhody. Zmrdi, měnící se ve zmrdobijce a zmrdobijci, měnící se na zmrdy, ten věčný koloběh, výměna sil mezi nenávistí, egoismem a mezi pojetím spravedlnosti radikálů, se kterým splývá ve smyslu „účel světí prostředky“. Ne, není to kázání ve smyslu gándíovském, čeho všeho bychom se měli vzdát pro dobro všehomíra, je to poukázání na skupiny lobistů, radikálně hrající o svůj zisk, kteří jsou schopní se kvůli tomu i porvat, zabít, nebo si vytyčit jako nepřítele matku s kočárkem, poněvadž panu manažérovi necitelně přejela kolem jeho natěsno zaparkovaného auta u předzahrádky "jeho" oblíbené obědové hospody. Ne, oni si nepřipadají divní a povzbuzují se k ještě hlasitějšímu řevu, grrr, grrr, tady budou padat hlavy, a mozkýýýýý...
Shledali jsme tedy paralely v zápletce filmů o „zombies“, poněvadž od šedesátých let se rychlost pomalé zombie znásobila, oživlá mrtvola zesílila nad poměry běžného živého člověka, navíc zatíženého péčí o něco dalšího (ve filmech až předimenzované drama sebeoběti, viz. znova 28 dní poté a I Am Legend), ke společenským změnám, odehrávajícím se v rozmezí stejného období: jako je patrný ústup gerontokracie z čelních pozic, které nedobrovolně uvolnili nové šlechtě s "ostrými lokty". Ačkoliv se to přes mé subjektivní podání nezdá, přehnaně nehodnotím a nedělím na dobré/špatné, pouze zdůrazňuji ono odcizení "moci" a zjednodušení, jak jsou tito nedostupní vnímáni symbolicky ve vztahu k "normálu".
Tato paralela jde také ruku v ruce s reálnou situací, která by mohla nastat, přerostla-li by úroveň sociálně darwinisticky jednajících jedinců = oživlých „mrtvol“, ze stavu tolerované menšiny a vyvolala-li by zvrat systému (viz. Teorie her, počet altruistů a egoistů ve fungujícím systému, řetězové hry, letadla apod.).
Oživlé mrtvoly nestrpí odpor a už rozhodně nemohou nechat nic být jen tak, jdou hned po všem, co se kde šustne.
Jaký rozdíl je tedy mezi nimi a načrtnutým Temným archetypem, Sexus Nexus? Živí mrtví se do tohoto jednání destrukce zamilovali a neumí jinak, i vůči svým nejbližším, jen kořistnit, polykat jejich mozky a živoucí tkáně, vyživovat své mrtvé tělo jiskrami života, který tím také odsuzují k zániku.
Urbanšaman/ka neudělá špatně, bude-li si vážit všech, kteří jsou schopni tu a tam ukázat, že jsou ještě živými lidskými bytostmi, uprostřed pole šedivých mrtvol – to jsou jeho/její spojenci. Hledejme kooperativní spoluhráče, nikoliv vyžírky nebo až příliš zmatené altruisty, konající všeobecné dobro, konkrétně k ničemu.
Na druhou stranu si povšimněte, jak častokrát ty niterně nejmrtvější osobnosti s oblibou "zušlechťují" život, pěstují hotovou džungli v kancelářích, chovají kočičí smečky u paneláků apod. Pokusíte-li se jim vysvětlit, že existence květiny v květináči je nepřirozená a tudíž rostlina trpí, věnují Vám pohled v němž se zračí přesvědčení, že to povídáte z lenosti, poněvadž nejste schopni stejně jako tato osoba pečovat o takovéto množství pokojových květin. Na tyto "ochránce života" pak dvakrát pozor, chybí jim zpravidla smysl pro přirozenost a vyžadují automatické přizpůsobení svým osobním normám od širokého okruhu kolem sebe. (To proto, že jsou ve své kategorii tak dobří:-), že je to jimi samotnými bráno jako měřítko objektivity, pochopitelně. Zkuste si předložit jiný pohled reality a budete spraženi, že dokud nezabodujete v té jeho, tak nemáte co mluvit. Proto urbanšamanem může být člověk dobrý v mnoha oblastech, ale ani specializovaný a nejlepší buďto v jedné, nebo ve všech kategoriích (všeuměl) - pocit zvládnutí všech kategorií dává opět jediné narcisistní dogma, že nic kolem neexistuje. Šaman je ani/ani. Proto tedy několik urbanšamanů, které jsem potkala, působilo dojmem, že vlastně nic pořádně neumí. :-)
1/2 Refresh k technice Fake Deamona, aneb jak to vyjádřili naši experimentální předchůdci:
Jako představitele této metody můžeme odhalit avantgardního hudebníka z šedesátých let, Jeana Dubuffeta. Jeho styl je koncipován jako surový přístup subverzivního umění, I´art brut. Jean Dubuffet se sám označil dle jednoho ze svých obrazů jako „Cestovatel bez buzoly“. Chyba a náhoda je brána jako tvůrčí metoda, autenticita undergroundu jako způsob vyjádření. Tyto ideje snad nejenom mně připomínají intelektuálnější verzi jemné discordie.
Poslední týden před vánocemi se před urbanšamankou rozevřely skleněné dveře hračkářství Sparky´s, kde se jí naskytl pohled jako ze snímku „Stalingrad“. (Technická poznámka č.1: jednou z podstat informační magie je neustálé srovnávání prožívané zkušenosti s netříděnou základnou „astrálních“ zkušeností, tedy i těch zprostředkovaných filmem či knižně.) Scéna zobrazovala pomalu se sunoucí dav, hlava poklimbávající na hlavě, jak vojáci spící za stoje v životodárné děloze opuštěné zemljanky, což také představuje jednu z nejsilnějších a nejdojemnějších scén filmu „Stalingrad“ – a nejsilnějším společným poznáním z obou „front“ je bolestné uvědomění si, že dovnitř se už nevejde ani noha, takže člověk/urbanšaman/voják udělá nejlépe, když zahájí ústupný manévr.
(Btw: jeden z důvodů, proč tak rádi dospělí nakupují hračky je ten, aby si pak s nimi mohli bez ztráty na sebehodnocení beztrestně hrát, pod záštitou činnosti, během níž úspěšně či s menším úspěchem předstírají, že se věnují svým dětem - ale o malých rytířích na koni, vojáčcích a miniaturní vojenské technice na dálkové ovládání podrobněji až jindy.)
Jsem rozenou členkou tzv. „generace X“, dítě ze silných sedmdesátých ročníků. Už od raného věku mi bylo dáno pomocí mnohých mikrotraumat pochopit podstatu života v širším kolektivu, který sice zajišťuje standardní potřeby, ale nadstandard je rozdělován pomocí jisté hierarchické optiky, protěžování „oblíbenců“. Z jiného konce, zdroje zvláštních pozorností jsou omezeny a jednotliví žadatelé se často ocitnou v převisu. Konkurence. Člověk člověku vlkem. Pokud máte také to štěstí, získali jste řadu cenných tréninkových zkušeností už v dětství, přímo z mateřské školky či z tepla rodného hnízda.
- Taky jste alespoň jednou dostali na kreslení balíček pastelek, kde chyběly ty nejdůležitější barvy?
- Také jste trpělivě čekali, až paní učitelka rozdá lopatičky na písek (Děcka, netlačte se!), jejichž zásoba těsně před Vámi došla? (A máte to! Kdybyste to neztratili a nezničili, tak by se dostalo na všechny!)
A spousta dalších zážitků, od plastelíny až po studijní nebo pracovní příležitosti. To je život, zákon města a pokud zrovna nemáte k dispozici „tlačenku“, zbývá už jenom magie, jako ten nejlepší zdroj, jak si v rámci životní konkurence alespoň trochu přilepšit život. A nenechat se oblbnout mazánky, kteří magii připisují kde co, jenom aby byli zajímaví, ale ve skutečnosti nikdy žádnou magii ani nepotřebovali. Prostě vtip spočívá v tom to nevzdat, učit se, ale neadorovat prázdné ikony, které z člověka dělají blba, součást masomlýnku a pěšáky na odstřel. Vykonstruovali jsme problém, který naše intuitivní vědomí (tělo) vnímá automaticky. Všudypřítomné obklopení člověka ve městě druhými lidmi, s nimiž je nucen se dělit o prostor, někdy i docela malý: hromadná doprava, výtahy, návaly na různých kulturních akcích, v restauracích apod.
Jedním z nejdůležitějších městských pravidel je znalost „atraktorů“, proto je důležité si pro ně vypěstovat jakýsi „cit“, schopnost vjemu. Atraktory jsou vzorce, které mají v chaotickém pohybu vyšší přitažlivost, větší náboj atraktivity a tudíž přitahují pozornost a usměrňují "pohyb" většího množství jedinců ve svém okolí. Bez ohledu na konkrétní hodnocení jednotlivce se některé stavy, skutečnosti, věci a jevy považují majoritní většinou za výhodnější než jiné a tudíž jsou předmětem snahy k jejich získání a vlastnění. Kdo dokáže předvídat a vidět před sebou atraktory, ten také ví, kam se bude stádo ubírat. A také si brzo naučí vybírat jiné zdroje, alternativy osobního rozvoje, poněvadž kde není dost pro všechny a je nutno tlačit se společně s davem, je lepší objevovat méně přeplněné atraktory, jiné cesty k cíli a vlastní studny. Tomu se říká cesta osamělého bojovníka, aktivní filosofie urbanšamana, která může pomoct. Musíme si nalézt svou vlastní "dělohu", ve které není tak narváno.
Další pomůckou k tomu, jak vyvolat tento stav vědomí se mohou stát následující tři cvičení.
První cvičení: hra na hrubou neznalost atraktorů nebo synchronicity za účelem jejich zjevnějšího odhalení.
Jedná se o dosažení cíle za pomoci negativní techniky. Naučte se neuhýbat a budete překvapeni, jaké míře nátlaku zvenčí běžně čelíte! Kdo všechno má zájem na tom, aby se mu člověk přizpůsobil a podřídil! A přitom Vám nehrozí bezprostřední destrukce, když se nepodvolíte. Obcházíte-li kaluž a ten proti Vám se rozhodne pro stejnou cestu, neuhýbejte na méně výhodnější stranu. Motejte se v dopravních prostředcích, hledejte pro sebe tu nejlepší cestu a pozorujte, jak konfliktní při tom dokážete být a s jakými výsledky. Umíte předvídat? Víte, co se stane? A máte nervy na to nadechnout se zhluboka a jít do konfliktu? Toto cvičení berte vážně a zaznamenávejte si výsledky, i ty sebenepatrnější, reakce Vašeho okolí i způsob, jakým dávají najevo své postoje. Nezměnilo se nic? Buďto to neděláte pořádně, nebo jste si moc nebrali servítky už před tím. Změnilo se hodně? To je dobře. Pokud chcete praktikovat i mimo ulici, pořiďte si literaturu o „řeči těla“, jejíž pravidla se snažte porušovat. Podobně jako Truman v „Truman show“, unikněte ze zlaté klícky reality show kolem Vás. Režisér bude mít dneska prostě smůlu.
Druhé cvičení: výběr alternativní gnóse, akcelerace vlastního pohybu pomocí vstupu do jedoucího vlaku .
Seznamte se s nějakým kulturním hnutím, které jde proti proudu. Pokud možno si vyberte nějaké méně známé, např. „Residents“ jsou dnes již známým fenoménem, vy si ale vyberte například „Negativland“ – antikomerčně zaměřenou uměleckou skupinu, která vešla v širší známost především díky svému konfliktu s popovými komerčními giganty U2. Ideologii zvolených exotů absorbujte a po určitou dobu vnímejte jako svůj vlastní řídící prvek.
Obě dvě cvičení praktikujte až ad. absurdum, teprve až k momentu, kdy nabýváte silného odcizení a získáte pocit, že jste sektou sama pro sebe. Mějte to pod kontrolou! Vyvarujte se sice masových atraktorů, ale když už vstupujete do jejich vod, mějte na paměti svůj cíl, jako misi, kterou je potřeba splnit.
Cvičení číslo 3: Temný charakter jako „Sexus Nexus“ i sociální misantrop (sexus = pohlavní pud, nexus = spojení).
V dnešní době se člověk může dočíst spoustu naprostých blábolů o temném charakteru, jakožto o bizarně pokřivené sado-masochistické postavičce, točící se na řetězu vášní a tužeb a toužící ke svému pohlaví připoutat to, díky čemuž ono pak stoprocentně stojí/vlhne. Kašlete na tyto směšné žvásty. Ad. Sexus Nexus: stokrát lepší - než narcisistně superexoticky pojatý sex, za atmosféry kožených doplňků a chřestících řetězů - je dobře se pomilovat. Silný a hluboký prožitek, který v sobě nese nádech věčnosti.
Ano, temný charakter je misantrop, který si jde za svým. Zbytečně neubližuje ani nezabíjí, nevrtá do věcí, po kterých je mu houby. Nekompenzuje si na druhých svou malost, poněvadž nedopustí, aby se stal malým. Ví, že veškeré podtrhy na lidi, které si pouští k tělu, by se mu nevyplatily a proto s nimi raději jedná na rovinu. Například taková myšlenka povolávat nějakého démona do sexuální partnerky či partnera je mu tedy přirozeně cizí, stejně jako svazování a připoutávání si k sobě tzv. kouzly lásky. Podle rytířského pravidla: Každému, čeho je hoden. Má svou vlastní etiku, pokud se člověk k někomu po delší dobu zle chová, může se mu to také pěkně nevyplatit.
Další potlačené problémy vznikají především z nedostatku odvahy udělat věci na správném místě, následkem čehož začíná mysl hrát různé lži a straní jim před krutou pravdou. Člověk se pak raději zabývá zbytečnostmi, namísto aby řešil to, co je třeba. Se zodpovědností sama k sobě, což rozhodně nepředstavuje totéž jako nezodpovědnost.
Temný charakter tedy řeší problémy tam, kde vznikají, tím pádem je nepřenáší do jiných vztahů a situací. Nepěstuje si zlé myšlenky, kolovrátky sebenasírání se svými vlastními traumaty a honění „bychů“ - pramenící z neschopnosti kdysi v minulosti se náležitě vyhranit, ukázat si, co se mu líbí a co mu vadí a říct své „ne“ - tedy ve všech případech neschopnost adekvátně reagovat, komunikovat a řešit problémy. Temný charakter se nadechne a jde do toho, i když ho za to zprvu zrovna v jeho okolí nemilují. Klidně, chladně, bez zbytečných emocí a divadýlka udělá, co je potřeba. V tom spočívá tento druh luciferské Temnoty, konat činy, odvažovat se k akcím či reakcím, které ve své době nepatří zrovna k populárním, mohou-li být vůbec kdy některými dotčenými bytostmi pochopeny. Za sebou však tato Temnota skrývá Světlo, poněvadž pomáhá napřimovat pokřivené cesty. Ze své osobní zkušenosti, za dobu, po kterou praktikuji výše zmíněnou „saturnskou chirurgii“, tedy cca 5 let, mohu potvrdit, že jsem zaznamenala i jisté narovnání „křiváckého“ myšlení lidí kolem mne, se kterými se musím stýkat. A to i přesto, že nekompromisně zastávám některé názory, s nimiž oni hluboce nesouhlasí.
Malá rada závěrem: Abyste se v hodnocení sebe, druhých či během hledání inspirace nenechali zmást povrchními extravagancemi, snažte se věci a osoby posuzovat podle toho, zda o něco jde a nebo ne, jestli tady skutečně o něco běží, existují-li hráči a s jakým cílem hrají hru a jestli mají adekvátní protihráče, soupeře. Cui bono? Vždy je mnohem snadnější odvázat se a předvádět se před partou přátel, anonymně na internetu než v prostředí, kde je v sázce holá existenční podstata. Nenabádám k bezhlavému riskování, spíše ke střízlivému odhalení psů, kteří štěkají, až už je zloděj za kopcem. Poslední ze cvičení rovněž pomáhá člověku pochopit kým skutečně je, i se svým přesahem do mikrosociální sítě.
2) Urban-mytologie pro nejmenší
Každá změna v kolektivním vědomí a nevědomí vyžaduje svou mytologii, své vlastní pohádky, mapy, které odrážejí vnitřní cítění současné společnosti prostřednictvím jejich tvůrců a úhlů, ze kterých svůj postřeh přinášejí. V současné době ještě pořád spousta psychoanalytiků připouští, že moderním pohádkám prostě nerozumí a uchylují se zpátky k červené Karkulce. Pokusme se tedy načrtnout klíč k pochopení moderní mytologie současných pohádek:
Nebude řeč o konstantní oblibě alternativních japonských animé, jako spíše o místy trochu kýčovitější masové produkci, která plní kina a dvd-půjčovny.
Hlavními hrdiny moderních pohádek z kreslířských dílen Walta Disneyho a počítačů Pixaru se stávají personifikovaná zvířátka: lesní zvěř, zvířata domácí, krysy, mravenci a jiná havěť, obývající člověkem zapomenuté koutky měst. (MraveneCZ, Život švába, Šarlotina pavučinka, Rattatoulie, Spláchnutej, Škaredé kačátko a já, Za plotem, Garfield šokuje.) Všimli jste si, jak zvířátka připravují děti na všudypřítomné obtíže, učí je, jak se nenechat přejet koly auta nebo autobusu, jak přežít cestu kanálem a neutopit se, jak se vypořádat se zlými psy nebo jak si osvojit řízení automobilu a pomoci tak svým zvířecím (rozuměj nedospělým tedy ne-lidským) přátelům? A v neposlední řadě také, jak si to vyřídit s nepohodlnými lidmi.
K tradičním „hodným“ zvířátkům přibývají optikou příběhu vidění „kladní“ hrdinové z rasy krysí, švábí či mravenčí, čili dříve odvrhovaná či opomíjená strana. Odráží se zde vliv antidiskriminační kampaně? Ale tak okatý průnik symboliky...
Oblíbený model je ústřední postava v trablích, většinou smolař, outsider. Účelem a výsledným produktem tohoto dramatu je až šablonovitě aplikované prozření, nalezení Thelémy, svého sebeuplatnění. Máme-li trochu štěstí, jsou gagy použité v pohádkách alespoň trochu slušné. Ad. dramata, ze kterých se mohou malí šamani poučit: zvířátka stěhují svou kolonii, musí se naučit ovládat dopravní prostředky a různé stroje. Poselství: nebojte se techniky. Zvířátka trpí lidskými nemocemi z lidské stravy, poselství: držte se dál od kávy, přeslazených nebo přesolených cukrovinek či hranolek, mohou mít pro váš mravencosviští bioživůtek neblahé následky. Což je urban-rada přímo aktuální, vzhledem k soudobým trendům.
Dalším rysem je boj proti představiteli negativnímu charakteru, který má lepší prostředky nebo postavení, než hlavní hrdina, ale využívá je necitelně. Rozhodně neplatí, že moudřejší ustoupí, jak nás za dob dětství odbývali dospělí a dávali nám lehkomyslné rady naprosto k ničemu. Čili tohle tady bylo vždy. Pokud po tobě někdo jde, měl bys aktivovat veškeré své síly a vyburcovat maximálně svůj intelekt, abys s ním dokázal patřičně zatočit!
A co puberta a hledání protějšku? I téhle parkety, obývané dříve Princi a Princeznami, se zmocnili naši zdatní prasáci, krysáci, kachňáci, mončišáci a všechna ta havěť. Z genderového hlediska se vytváří klišé, poněvadž příběh bývá vyprávěn převážně mutujícím hlasem dospívajícího mládence, který usiluje o žádoucí, překrásnou a většinou i chytrou hlavní hrdinku. Nejčastějším důvodem, proč s ním ona ztrácí čas, je především jistá dávka mateřského soucitu, který v oné jinak dokonale nafoukané a sebevědomé „cool girl“ hrdina vyvolává, takže se často ocitáme v převrácené verzi Pygmalionu. Spoluutvářený charakter se pochopitelně v posledním momentě únosnosti cizích pravidel vzbouří, vyrukuje s touhou udělat věci po svém a změnit „tradici“, což se nakonec může ukázat i přínosem (pokud se jedná o osobnost, která se skutečně s onou praktickou verzí tradice seznámila, zachovala si pohled z venčí a byla tak schopna zkombinovat naučené s intuitivním a kreativně zvládnout situaci).
Pro ženskou polovičku přináší příběh ovšem nepříjemný imprinting povinností Ariadny, neřku-li rovnou Arachné: o svůj protějšek se musí postarat, vychovat si jej ku větší užitečnosti a praktičnosti, provést ho zdárně labyrintem, ačkoliv zosnování toho všeho bude zpravidla následně odsunuto na druhou kolej a pozornosti se v budoucnu bude těšit erbovní výšivka toho, který ehm... no... píchá... To ovšem pohádka řeší pohádkově: bude-li to ten pravý, pečlivě vychovaný férový charakter, vytáhne hrdinku sebou na piedestal a bude schopen veřejně přiznat i její podíl na společném blahodárném díle. Blablabla...
Na jednu stranu sice odplivuji fuj, poněvadž v režimu negativních zvratů reality zde následným postupem vidím potencionální manipulátorky se sexem, jejichž jedinou devizou je duševní a nejlépe i fyzická frigidita, anebo lze popřát pevné nervy zamilovaným naivkám při čekání na nějaký vděk, pramenící z chatrných společenských smluv. Co když vytoužená odplata dobrem za dobro a pomocná ruka v hodině potřeby nepřijde? Přes tato všechna zatajená životní úskalí, která se neřeší - na druhé straně mi tyto moderní pohádky připadají jako souhrn mnohem užitečnějších rad a vzorců do života, než ty, které dávají submisivní nány jako „Pyšná princezna“ nebo Nastěnka.
Existují však určité hranice, které přetrvávají, jedná-li se o témata obtížné vysvětlitelné dospělému, natož dítěti: nenalezneme tedy broučí "gay" párek ( cenzurou prošli i Teletubies), nebo jsou skutečně řídké nekamuflované momenty, kdy se zvířátka naučí používat kámen, aby rozbila výlohu obchodního domu - což by zpochybnilo řadu nejistých dalších hodnot.
3) Apokalypsa sociálního darwinismu
Všímáte si, kolik se v poslední době objevilo snímků o „oživlých mrtvých“? Ale mnohem zajímavějším fenoménem mi připadá jejich evoluce, kdy se z pomalých až (důchodcovských) nemotorů vyvinuli v rychlé a krvelačné bestie, které si jdou za svým? Samozřejmě to má své vysvětlení, noví draví mrtví jsou dílem zmutovaných virů, s nimiž si lidstvo s neopatrností jemu vlastní pohrávalo. Ukázkou, mluvící za všechny může být jeden z novějších snímků, I Am Legend s Willem Smithem v hlavní roli, i když se zde v pravém slova smyslu nejedná o mrtvé. Ačkoliv vypadají úplně jako oživlé mrtvoly (srovnatelné s filmem 28 dní poté), ve skutečnosti jsou "nakažení", tedy nemocní. Zkusme však na problém nahédnout z odlišného úhlu. Naši agresivní „mrtví“, jdoucí si za svým, mohou představovat naše neméně agresivní spoluobčany, kteří se zhlédli ve vidině naprostého sociálního darwinismu. Orientace na „žádné závazky“, „žádné povinnosti“, jenom samé výhody. Zmrdi, měnící se ve zmrdobijce a zmrdobijci, měnící se na zmrdy, ten věčný koloběh, výměna sil mezi nenávistí, egoismem a mezi pojetím spravedlnosti radikálů, se kterým splývá ve smyslu „účel světí prostředky“. Ne, není to kázání ve smyslu gándíovském, čeho všeho bychom se měli vzdát pro dobro všehomíra, je to poukázání na skupiny lobistů, radikálně hrající o svůj zisk, kteří jsou schopní se kvůli tomu i porvat, zabít, nebo si vytyčit jako nepřítele matku s kočárkem, poněvadž panu manažérovi necitelně přejela kolem jeho natěsno zaparkovaného auta u předzahrádky "jeho" oblíbené obědové hospody. Ne, oni si nepřipadají divní a povzbuzují se k ještě hlasitějšímu řevu, grrr, grrr, tady budou padat hlavy, a mozkýýýýý...
Shledali jsme tedy paralely v zápletce filmů o „zombies“, poněvadž od šedesátých let se rychlost pomalé zombie znásobila, oživlá mrtvola zesílila nad poměry běžného živého člověka, navíc zatíženého péčí o něco dalšího (ve filmech až předimenzované drama sebeoběti, viz. znova 28 dní poté a I Am Legend), ke společenským změnám, odehrávajícím se v rozmezí stejného období: jako je patrný ústup gerontokracie z čelních pozic, které nedobrovolně uvolnili nové šlechtě s "ostrými lokty". Ačkoliv se to přes mé subjektivní podání nezdá, přehnaně nehodnotím a nedělím na dobré/špatné, pouze zdůrazňuji ono odcizení "moci" a zjednodušení, jak jsou tito nedostupní vnímáni symbolicky ve vztahu k "normálu".
Tato paralela jde také ruku v ruce s reálnou situací, která by mohla nastat, přerostla-li by úroveň sociálně darwinisticky jednajících jedinců = oživlých „mrtvol“, ze stavu tolerované menšiny a vyvolala-li by zvrat systému (viz. Teorie her, počet altruistů a egoistů ve fungujícím systému, řetězové hry, letadla apod.).
Oživlé mrtvoly nestrpí odpor a už rozhodně nemohou nechat nic být jen tak, jdou hned po všem, co se kde šustne.
Jaký rozdíl je tedy mezi nimi a načrtnutým Temným archetypem, Sexus Nexus? Živí mrtví se do tohoto jednání destrukce zamilovali a neumí jinak, i vůči svým nejbližším, jen kořistnit, polykat jejich mozky a živoucí tkáně, vyživovat své mrtvé tělo jiskrami života, který tím také odsuzují k zániku.
Urbanšaman/ka neudělá špatně, bude-li si vážit všech, kteří jsou schopni tu a tam ukázat, že jsou ještě živými lidskými bytostmi, uprostřed pole šedivých mrtvol – to jsou jeho/její spojenci. Hledejme kooperativní spoluhráče, nikoliv vyžírky nebo až příliš zmatené altruisty, konající všeobecné dobro, konkrétně k ničemu.
Na druhou stranu si povšimněte, jak častokrát ty niterně nejmrtvější osobnosti s oblibou "zušlechťují" život, pěstují hotovou džungli v kancelářích, chovají kočičí smečky u paneláků apod. Pokusíte-li se jim vysvětlit, že existence květiny v květináči je nepřirozená a tudíž rostlina trpí, věnují Vám pohled v němž se zračí přesvědčení, že to povídáte z lenosti, poněvadž nejste schopni stejně jako tato osoba pečovat o takovéto množství pokojových květin. Na tyto "ochránce života" pak dvakrát pozor, chybí jim zpravidla smysl pro přirozenost a vyžadují automatické přizpůsobení svým osobním normám od širokého okruhu kolem sebe. (To proto, že jsou ve své kategorii tak dobří:-), že je to jimi samotnými bráno jako měřítko objektivity, pochopitelně. Zkuste si předložit jiný pohled reality a budete spraženi, že dokud nezabodujete v té jeho, tak nemáte co mluvit. Proto urbanšamanem může být člověk dobrý v mnoha oblastech, ale ani specializovaný a nejlepší buďto v jedné, nebo ve všech kategoriích (všeuměl) - pocit zvládnutí všech kategorií dává opět jediné narcisistní dogma, že nic kolem neexistuje. Šaman je ani/ani. Proto tedy několik urbanšamanů, které jsem potkala, působilo dojmem, že vlastně nic pořádně neumí. :-)
1/2 Refresh k technice Fake Deamona, aneb jak to vyjádřili naši experimentální předchůdci:
Jako představitele této metody můžeme odhalit avantgardního hudebníka z šedesátých let, Jeana Dubuffeta. Jeho styl je koncipován jako surový přístup subverzivního umění, I´art brut. Jean Dubuffet se sám označil dle jednoho ze svých obrazů jako „Cestovatel bez buzoly“. Chyba a náhoda je brána jako tvůrčí metoda, autenticita undergroundu jako způsob vyjádření. Tyto ideje snad nejenom mně připomínají intelektuálnější verzi jemné discordie.
Jean Dubuffet: Děsivá kultura, Herman a synové, Praha 1998
Legálně lze poslechnout na: http://www.ubu.com/sound/dubuffet.html
A nepromeškat nejbližší výstavu, naposledy u nás byla v Praze 1993.
Legálně lze poslechnout na: http://www.ubu.com/sound/dubuffet.html
A nepromeškat nejbližší výstavu, naposledy u nás byla v Praze 1993.
Jako ohlédnutí za rokem 2007, (C)atalessi
2 comments:
vysla pred casom antologia ceskej urban fantasy "pod kocicimi hlavami", zopar poviedok tam uverejnenych, je z pohladu tohto clanku inspirativnych
Dík za inspiraci, vyšlu sedmirozměrné skřítky a mimozemské počítače, aby mi to opatřili :-).
Post a Comment